Lukáš zastává pozici Group Compliance Manager pro skupinu OKIN a současně je hlavní kontaktní osobou pro oblast ESG. To je skutečně široký záběr v rámci jedné pozice, a i proto jsme si právě Lukáše vybrali pro první díl našeho nového seriálu "Jak si dobíjíš baterky".
Lukáši, jak bys stručně shrnul, co přesně má Compliance manager na starosti?
Co se týká role compliance, tak je to hlavně o tom, že by měl člověk naslouchat zaměstnancům, kteří jsou součástí skupiny OKIN. Je to vlastně taková „dvojrole“. Na jedné straně se může jednat o stížnosti, které mohou být podané jak přímo, tak anonymně. Mojí úlohou je pak najít smysluplné řešení, při jehož hledání zapojím navíc ideálně jen minimum dalších osob, a které bude ve finále ke spokojenosti všech zúčastněných stran. V extrémních případech se může jednat o obvinění, které by mohlo vyústit v trestní oznámení, ale může se jednat také v podstatě o banality, kdy se tzv. dva „kohouti“ nemohou dohodnout a já pak musím najít nějaké rozumné řešení. Na straně druhé pak ke mně přicházejí podněty na zlepšení. Většina zaměstnanců ví, že by něco šlo udělat efektivněji, ale ostýchají se to říci. Takové podněty ale už dnes mohou podat i anonymně, a já s nimi pak dále pracuji. Tak takto ve stručnosti k roli compliance managera.
Jsi současně hlavní kontaktní osobou za ESG. OKIN Facility letos vyhlásil rok 2024 rokem ESG, které je i o správném vybalancování práce a osobního života. Vypadá to, že tvoje role je dost náročná na soustředění a leckdy může být i poměrně stresující. Jak pak ve volném čase relaxuješ a dobíjíš baterky?
Základem je, že umím odlišit práci a osobní život, byť se mi to prolíná a práce mě někdy dohání i o víkendech a o dovolené. Ale umím to odlišit a vypnout. Vždy je to o koníčcích, rodině, a snaze volný čas využít efektivně ve smyslu svých koníčků, případně rodinných aktivit. A to si myslím, že je alfou a omegou všeho.
A jaké máš tedy koníčky?
Já jich mám strašně moc, ale ten nejdůležitější je určitě hokej. Novinařina a focení hokeje, vedení webových stránek a všeho okolo týmu. Takže už skoro 30 let vedu webové stránky, dělám s hokejisty rozhovory, natáčím videa a snažím se pomáhat propagací. A to bych řekl, že je takový můj druhý život. Kdysi mi jeden kamarád řekl, že nikdy nebude žádná žena nebo milenka v mém životě tak velká, jako je hokej. A určitě ne tak dlouhodobá.🙂 A pak jsou to knihy. Hodně čtu, pořád a rád. Jezdím na inline bruslích, někdy i závody. I když s věkem už je to stále namáhavější, hraju deskové hry s rodinou a prostě pořád něco. Vyhýbám se spíš televizi, v tomhle jsem strašně konzervativní, takže nenosím ani sluchátka a nemám ani Spotify, ani Netflix. Ale čas využívám zase na jiné aktivity, pro někoho jsou možná nudné, ale mě prostě dobíjí.
Když jsi zmínil ten hokej, taky si ho někdy jdeš zahrát?
Právě že nikdy. Já jsem ho v životě nehrál, i když se mě na to vždycky ptají. Začal jsem jako kluk, tak kolem dvanácti, třinácti. V televizi jsem viděl nějakého Jiřího Dopitu, a to byl takový ten vzor a rozhodující formativní moment, kdy jsem si řekl, že mám rád hokej. Ale věděl jsem, že já nikdy nebudu hrát, nebyl jsem na to fyzicky stavěný. Nicméně na hokej jsem šel a hned od prvního či druhého zápasu jsem si začal dělat poznámky. Kdo dal gól, asistence, vyloučení. No a jelikož jsem z Ostravy, tak jsem hledal nějaký klub, který by mi seděl. Chtěl jsem nějaký trochu menší, žádný mainstream a tak jsem v roce 1996 zakotvil u Poruby. S nástupem internetu jsem pak založil webové stránky, které běží dodnes.
Na začátku to tedy byl jen koníček, ale kdy se ti podařilo navázat tu skutečnou spolupráci s hokejovým klubem v Porubě? Bylo to i díky internetu?
Tehdy těch webových stránek ještě moc nebylo a já na té své, amatérské, byl hodně aktivní. Byly aktuální, zapojil jsem kamarády a měly dobrou návštěvnost. V té době se člověk dozvěděl výsledky zápasu až z novin, a to většinou druhý či třetí den po zápase. Já to ale sledoval a byl jsem schopný mít výsledky na webu už v den zápasu. Poruba si pak založila oficiální web, ale tehdy to tam dostal na starosti někdo asi spíš za trest. No a ono je vidět, když člověk něco dělá srdcem, nebo naopak ne. Nakonec na těch oficiálních stránkách byly výsledky zveřejněny často ještě později než v těch novinách. A protože už tehdy moje stránky sledovalo docela dost lidí, tak mě nakonec kontaktovali, že by měli zájem o spolupráci. A tak to celé vzniklo. Dnes je to něco, co mě neskutečně dobíjí, protože mě to baví.
Je super vidět, když člověk dělá věci s chutí. Pojďme se ještě krátce zastavit u těch knížek. Já vím, že máš rád Tolkiena. Jak ses vlastně dostal k fantasy světu tohohle autora? (J.R.R. Tolkien, autor např. trilogie „Pán prstenů“– poznámka autora)
To už začalo někdy na gymnáziu. Tehdy každý něco četl, ale rozhodující byl vliv sestřenice jednoho z mých spolužáků, která byla od nás o něco starší a donesla tehdy knížku od Tolkiena. Já jsem si ji přečetl a dá se říct, že mě dostala. Shodou okolností jsem měl tehdy narozeniny, tak jsem to říkal všem v rodině a dostal jsem hned čtyři jeho knihy. Všechno to byly novinky, protože před revolucí krom Hobita nevyšlo vůbec nic. Tehdy to byla první vydání, první překlady.
Máš doma hodně jeho knih a vracíš se i k těm, které jsi už přečetl?
Mám jich doma stovky, dokonce i více vydání od jedné knihy. Různá vydání mají totiž často různé překlady, některá pak vyjde v angličtině, nebo je jinak ilustrovaná a mě baví sledovat, co třeba ten konkrétní překladatel napsal nebo upravil jinak. Takže ano, rád se k nim vracím. Pokud se bavíme třeba o Hobitovi, tak mám doma 20-30 vydání, takže možná víc, než mají leckterá nakladatelství.
Jsi také součástí asociace Tolkiena, nemám pravdu?
Ano. Existují dvě organizace, ta česká malinko upadá a s ostatními nadšenci se ji snažíme nějak oživit, takže s kolegy z celé České republiky vydáváme časopis o Tolkienovi. On je to tedy spíš takový občasník, ale narážíme trochu na časové kapacity. Sbíráme texty, ilustrace, hledáme ilustrátory atd. No a pak je tu mezinárodní Tolkien Society, v rámci které jsou součástí různé přednášky, vychází magazíny. Češi se ovšem v této organizaci málokdy nějak aktivně prosadí, protože tam je opravdu přetlak. Jsou tam stovky tisíc členů z celého světa. Ale jednou mi tam otiskli jeden článek v angličtině, tak to jsem měl velkou radost.
Když se v rámci té české asociace potkáváš s dalšími lidmi, nemáš pocit, že dnešní mladí čtou méně než dříve?
Česko v tomto ohledu určitě stále patří mezi světovou špičku, především co se týká počtu vydaných knih na počet obyvatel a zároveň jsme buď první, nebo druzí, co se týká vlastnictví knih. O tom existují statistiky. Byť teď je hodně populární young adult žánr, já tomu říkám takové harlekýnky moderní doby. Ale mezi mladými je i hodně tzv. bookstagramerů, kteří propagují knihy na sociálních sítích.
Ještě se vrátím k tomu sportu. Hokej sice aktivně nehraješ, ale já o tobě vím, že ses v mládí účastnil závodů v chůzi do schodů. Jak ses k tomu vlastně dostal?
Mám takové vlastní pořekadlo, které praví, že pokud se něco někomu má stát, tak se to stane mně. Když mi bylo nějakých osm nebo devět let, tak se se mnou utrhla kabina výtahu a já letěl asi tři patra dolů, než lano chytla záchranná brzda. No a já jsem dostal strach z výtahů, tak jsem začal chodit po schodech. Bydlel jsem v sedmém patře, tak jsem každý den chodil těch sedm pater pěšky, někdy i dvacetkrát a někdy dokonce i s kolem. Proto jsem se pak přihlásil i na závody jako úplný amatér. A byť jsem předtím pořádně nesportoval, umístil jsem se na 11. místě z 200 lidí. Bavilo mě, jak se mnou soutěží profíci a já jsem jim nejen stačil, ale často jsem byl i rychlejší. Dneska chodím pořád pěšky, ale už nedám 30 pater za 35-40 vteřin jako dřív.
Po jak dlouhé době jsi vzal výtahy na milost?
Trvalo to 15-16 let, než jsem do nějakého vešel a dodnes preferuju ideálně ten, ze kterého vidím ven. Občas je mi to, pravda, tak trochu trapné. Například v Ostravě máme pobočku banky, která sídlí v moderní budově, kde se nedá chodit pěšky a nahoru se dá dostat jedině výtahem. Takže ty pracovnice banky za mnou prostě sjíždějí dolů, protože já zrovna v tom jejich typu výtahu odmítám jezdit.🙂
Luky moc díky za tvůj čas. Chtěl bys na závěr říct ještě něco, co o tobě třeba nikdo neví?
Miluji sladké a čokolády. Takže když mi chce někdo udělat radost, tak mi ji vždycky udělá Nugetou. Pozor, ne Nutellou, ale Nugetou, to je velký rozdíl. Prostě mám rád život a sladké.